Hurá! Sešli jsme se. I naši rodiče se zvládli zkoordinovat, nezatoulalo se žádné dítě ani zavazadlo a dnes ráno, v pondělí 4. června, jsme mohli vyrazit z hostomického nádraží vstříc týdennímu dobrodružství směr Hlásná Třebaň.

Po výstupu z vlaku a překonání dřevěného mostu přes toho času ne úplně čistou Berounku nás přivítala milá paní ředitelka ze školy Hlásek, jež se do pátku stane naší základnou a útočištěm. A aby to začalo pěkně zostra, přizvali nás žáci páté třídy na prezentaci svých ročníkových prací. Od páťačky Emmy jsme se tak dozvěděli spoustu nových a zajímavých informací o psím plemenu bulldog. Poté nás právě Emma a její kamarádka doprovodily po okolí, ukázaly nám poloostrov s hřištěm a zákoutí řeky Berounky. Na hřišti jsme se dosyta vyřádili a pěkně nám vyhládlo.

Po školním obědě následovalo ubytování, což byl trochu oříšek, který jsme ale nakonec rozlouskli. Rozdělili jsme se po skupinkách do tří podkrovních místností a každý si našel to nejpříhodnější místečko pro svůj spacák. Odpoledne nás čekala údajně procházka, ze které se nakonec vyklubal slušný výšlap do sousední vesnice jménem Běleč na rodinnou farmu Homolka. Před námi se tyčil dobrý kilometr dlouhý kopec a pak dva kilometry mezi lány řepky pod rozpáleným sluncem. Naštěstí jsme všichni měli čepice a namazali jsme se vysokým ochranným faktorem! A dodržoval se pitný režim!

„Tak já jsem si myslel, že nic horšího než ten kravskej smrad už neexistuje. A už si to nemyslím,“ prohlásil rezolutně Adam po návratu z prasečího chlívku, kam jsme všichni vstupovali jako do historické světničky – v předklonu, postupně a s úctou. Čtrnáct malých bílých selátek hýřilo roztomilostí, ale vizita byla možná nanejvýš na půl minuty, takže holčičky musely jít vícekrát, aby vyřešily své velké dilema. Nakonec si na nás udělala čas jedna z majitelek farmy a mohli jsme se zeptat naprosto na cokoli ohledně chovu, březosti, telení dojnic a výroby mléčných produktů. Celou návštěvu výrobny sýrů od Karlštejna korunoval nákup ve farmářském obchůdku – ochucený jogurtový nápoj, sýry copánky i kousky s příchutí nebo jen mléko – vše BIO kvalita!

Na zpáteční cestě jsme si pochutnali na buchtách od maminek (díky, Jano!) a při čekání na Adamovu ztracenou (ale nakonec nalezenou!) čepici jsme si na rozcestí nad Třebaní zahráli našeho ze Šumavy oblíbeného „Mačkacího vraha“. Cesta zpátky uběhla nepoměrně rychleji než cesta tam. Zčásti i proto, že byla z kopce a také protože jsme se už strašně těšili na výbornou tuňákovou pomazánku k večeři.

Po večeři jsme museli zahájit psaní výletového deníku, abychom prý měli na co vzpomínat, až nám bude osmnáct. Většina z nás to zvládla rychle, protože jsme chtěli hrát vybiku a „Co se změnilo“. Po večerní hygieně už pak jenom Trenky vzhůru letí ( to je název knížky, ze které si čteme na dobrou noc) a dobrou noc!

Zítra vyrážíme na trilobity, tak nám držte palce, ať máme šťastná (a neuvolněná) kladívka!

Adéla