Uuuuuuuáááá…co je to řev?! Vloupali se do školy zloději? Nebo o patro níž straší?! Vždyť je půl šesté ráno, nechte nás spát!!! Málo platné, některé Trnky jsou opravdická ranní ptáčata. Tak uvidíme, jak se budou celý den držet. Dneska totiž máme nabitý a náročný program.

Budíček v 6:30, rychlá snídaně, rychlá hygiena a honem honem, ať nám neujede vlak. Vše funguje jako dobře namazaný stroj, a tak jsme na nádraží s předstihem. Ale co to? „Hlášení o zpoždění, hlášení o zpoždění! Vlak do Berouna bude opožděn.“ Inu, kam čert nemůže, tam nastrčí České dráhy. „Ále, to je na této trati úplně normální,“ uklidňuje Janu geoprůvodce Pavel po telefonu, přestože i pro něj se jedná o komplikaci. Nakonec jsme tedy „nuceni“ dojet 1. rychlíkovou třídou do Karlštejna a odtud regionálním pendolinem do Berouna.

Průvodce Pavel nás nakonec neopustí po celý den – nejprve nás provede berounským geoparkem, odkud si děti odnášejí zejména poznatky o vzhledu české krajiny v pravěku, o vzniku Českého krasu a když se jich doma zeptáte, tak vám bez zaváhání odříkají příběh trilobitů a to, jak se otisky těchto dávno vyhynulých a původně na dně moří žijících živočichů ocitly na skále. Po vydatném obědě (chleba se šunkou a se sýrem, mrkev, okurka) nás Pavel vede na autobusové nádraží. Netrvá to dlouho a autobus s konečnou v Hostomicích (!!!) supí do kopce ke Koněpruským jeskyním. „A už jdeme konečně na ty zkameněliny?“ ozývá se v různých obměnách od časného rána, sem tam někdo vytáhne kladívko a významně s ním poklepává, aby bylo zřejmé, co je tím jediným pravým a nefalšovaným vyvrcholením, kvůli kterému jsme dnes vstávali.

Tak už! Už se k nim významně blížíme. Velkou výhodou, proč jít do jeskyň s muzejním průvodcem, je jednak přednostní vstup a také ještě…ale o tom se nesmí nahlas mluvit před cizími lidmi, takže pst! Tak krápníky už máme dávno v malíku, ale bylo zajímavé dozvědět se nové názvosloví: co je komín, co je propast, co je dóm, co je to penězokazecká dílna. Myslím, že ode dneška až navěky si taky zapamatujeme, že hory tady byly dávno před dinosaury, ale jeskyně až dávno po dinosaurech. A že jeskyně byly plné bahna, které se muselo vyvážet na vozíčcích, abychom se v nich dnes mohli procházet po chodníčcích.

„A už jdeme na ty zkameněliny?“ Klep, klep. „Tak kladívko k tomu vůbec nebudete potřebovat,“ osvětluje nám Pavel a rázem se patnáct dychtivých obličejů mění v patnáct kyselých obličejů. Stačí si totiž najít dobré místo, sednout na bobek a trochu to prohrábnout kolem a…. no, přece jenom ta kladívka zahálet nenecháme, když už se s nimi táhneme až z domu. Lilijice, ramenonožec, hlavonožec, mechovka a korál…trilobita bohužel nikdo nevyklepl, tak snad příště.

Cesta zpátky autobusem – a tady se naplno projevil deficit brzkého vstávání v kombinaci s celodenní únavou. Naštěstí byla Zadní Třebaň konečná a žádné dítě nám spící neodjelo do autobusových garáží. Pak už jen obvyklé večerní rituály – jídlo, psaní deníků, hra, hygiena a čtení na dobrou noc (Mandelinka začal chodit do školy pro budoucí chovatele velryb a taky se učil plavat).

« ‹ 1 z 3 › »
« ‹ 1 z 3 › »