Středa, den odpočinku – chtělo (a mělo) by se říct. Třetí krizový den. A proto jsme se vydali po stopách minulosti, abychom se z ní poučili. Nebo jak se to vlastně říká…

Každopádně jsme si oproti včerejšku mohli o hodinu přispat a pak přivítat den párkem. Někdo i párkem s kečupem nebo párkem v rohlíku nebo rohlíkem s marmeládou. Na Karlštejn jsme vyrazili pěšky. Aby ne, když ho máme prakticky za humny. Cesta byla zpočátku hodně do kopce („Mě už bolííí nohýýýý“ a samozřejmě „Kdy už tam budemeee, jak dlouho pudemeeee?!“), přesto někteří z nás byli překvapení, když jsme po výstupu stanuli na vrcholovém odpočívadle a před námi se otevřel výhled na hrad v dolíku.

Po svačině a hrátkách s lanem jsme seběhli dolů z kopečka do údolíčka a pak znovu na kopeček. A to už jsme skutečně stanuli před branami nejznámějšího českého hradu. Takže rychle studený oběd z batůžku, záchod a alou na nádvoří. V půl dvanácté se nás ujal sympaťák pan průvodce, který toho o Karlštejnu skutečně hodně věděl a ani jeden z našich sofistikovaných dotazů ho nezaskočil („Prý spolu Jan Lucemburský a Eliška Přemyslovna neměli moc dobrý vztah?“ a „A když za Karlem do ložnice nesměly chodit ženy, tak muži mohli?“ nebo „A dochovaly se k tomu hernímu plánu i šachové figurky?“). Navíc jsme se dozvěděli i spoustu nových, mnohdy až šokantních informací, např. že průměrný věk dožití ženy v době Karla IV. byl 25 let, že Karel IV. navštívil hrad šest nebo sedmkrát („Za rok?“ „Ne, za život.“) nebo že Karel IV. měřil neuvěřitelných 173 cm. A i s tou legendou o zakázaném vstupu ženám to, jak vždycky, bylo trochu jinak. Ženy měly podle Karlova výnosu zakázaný pouze vstup do Velké věže a pouze v noci, aby nerozptylovaly stráže od hlídání pokladu. Ovšem tím nejzajímavějším faktem byl bezpochyby vznik a význam slova prevít.

Po prohlídce karlštejnských komnat a nákupu nutných nezbytností u stánku se suvenýry jsme se vydali na zpáteční cestu trochu oklikou tak, abychom neminuli lákavou třešňovou alej. Tam jsme z níže položených větví očesali žlutorůžové, přesto už sladké plody (téměř všechnu vodu jsme tou dobou měli vypitou, takže jsme byli mimo ohrožení rychlošípáckým nebezpečím). Během cesty lesem jsme ještě hráli „Nálet“ a taky si povídali. Každopádně jsme dorazili utrmácení a natěšení na gulášek s těstovinami. Tohle že měl být ten odpočinek?! Inu, učit se a zocelovat je potřeba každý den!

Před usnutím zase jedna pohádka (Mandarinka už nebude chovatelem velryb, ale úplně obyčejným námořníkem) a dobrou noc. Zítra opět časný budíček, zahrnuli jsme případné vykolejení Českých drah do časového plánu a do Solvayových lomů hodláme dorazit bez zpoždění.