Tak dobře, nebylo to na pátou, u mohyly jsme se klaněli už dobře kolem jedné poobědní. Ale pěkně
popořádku. Na školních akcích je nejzábavnější fakt, jak většina věcí nejde podle plánu a nakonec vše
dopadne ještě lépe, než se předpokládalo v připraveném scénáři. Třeba etapová hra se pěkně rozjela,
pašeráci jsou čím dál troufalejší, a tak přišel čas vyzkoušet si, zda je jen tak něco nepoloží. K tomu je
samozřejmě nejvhodnější celodenní pěší výlet po hřebenech českých velehor těsně podél státní
hranice.
Po budíčku v půl osmé (ti, kteří se budí výrazně dříve si samozřejmě a ohleduplně tiše čtou tak, aby
jedince potřebující k zotavení spánkem delší dobu v žádném případě nerušili) následuje snídaně.
V hlavních rolích loupák a hrnek kakaa. Balíček na cestu, překontrolovat proviant, přepočítat kávová
zrna a vyrážíme na lanovku směr Medvědín. Lanovka je v provozu v půl a celou. Když jsme na dohled,
Jana sprintuje do pokladny a Jarka vyráží dělat oči na pana lanovkáře, aby nás všech osmnáct pustil
turniketem ještě deset minut „po zavíračce“. A povedlo se. Nakonec do nepohodlných sedadel
lanovky usedá osmnáct osob za cenu sedmnácti. Naštěstí stejný počet osob nahoře ve stanici
z lanovky i vystupuje.
Na Medvědíně nutná občerstvovačka a pózování v abecedě následované cestou do kopce, po rovině
(vyhlídka a salámová pauza), z kopce a zase do kopce a to už jsme u Vrbatovy boudy, v dějišti dávné
tragédie, jejíž aktéři doplatili na neschopnost přizpůsobit svůj oděv povětrnostním podmínkám a
především na absenci GPS navigace. Můžeme jim však poděkovat za skvostný monument, pod nímž
je možné doplnit rychlé cukry za nevídanou cenu (půllitr malinovky za lidových 50 Káčé). Ještěže se
toho Vrbata nedožil!
Po červené k vodopádu, ale mezitím ještě zastávka u řopíku. Jana podává zasvěcený historický výklad
(přezkoušejte doma!) poté, co pašeráci zjistí, že se patrně nejedná o nerozbitnou verzi prolézačky pro
mladší školní věk. Kolem Labského dolu se otevírají dechberoucí panoramata. Tento estetický vjem
pedagogům lehce kalí fakt, že pašeráky je nutné pravidelně přepočítávat, lovit za řetízkem oddělující
veřejnou komunikaci od 1. zóny národního parku a co pět minut sdělovat počet kilometrů do cíle,
který se navíc během cesty rychle mění (počet i cíl). Nakonec je Pančavský vodopád dobyt, tzn.
spatřen. Labská bouda na dohled, a tak po nutném zklamání („Ne, opravdu nemůžete v Pančavě
uprostřed národního parku dolovat kameny a stavět hráze.“) je dokončena další etapa dálkového
pochodu.
V tomto bodě dochází k rozdělení pašerácké skupiny na úderné turistické trio Sauer, Votruba,
Brabencová s doprovodem a na méně zdatnou početnější skupinu, která využívá možnosti k vylepšení
svých pěších skills prodloužením trasy k pramenu Labe a dokonce se pokusí ilegálně překročit hranice
na polskou stranu. K plánovanému scelení skupiny již nedojde. Trio po neúspěšném pokusu projít
starou úvozovou cestou atakuje Vrbatovu boudu podruhé a rozhoduje se pro velmi odvážnou
variantu návratu, která není bez rizika – tedy pro využití lanovky i pro sestup do údolí. Oproti tomu
fyzicky slabší skupina vytrvá v tréninku a volbou navrátit se do Špindlerova Mlýna pěšky se drží při
zdi. Její plány ovšem zhatí náhodně projíždějící autobus, a tak i tito bázlivější jedinci nakonec statečně
využívají služeb veřejné dopravy alespoň pro část zpáteční cesty.
K večeři jsou pašerácké tkaničky s boloňskou omáčkou (proč ne s poznaňskou např.?), které jsou
konzumovány v naprostém tichu. Po večeři opět tvorba zápisků, tvorba herní mapy a konečně
šoupání figurkami po herním plánu. Pyžama, zuby a výjimečně ne četba, ale sledování naučně
dokumentárního filmu Krakonoš a lyžníci. Smíchem se otřásá celý Eljon.
Tak dobrou a zítra vstávat do fabriky!