Už podle (ne)indiánského jména bylo zjevné, že náš průvodce z Krnapu toho bude opravdu hodně
vědět. A naše očekávání se beze zbytku potvrdila. Hned u mapy na Špindlerově boudě rozdal
pašerákům s nevídanou důvěrou výzkumné pomůcky a naše komentovaná procházka mohla být
prohlášena za zahájenou. Tedy nakonec se z procházky vyklubal celodenní výlet, ale to spíš jaksi
mimochodem. Jedinou útěchou pro nechodce a notorické mrmlaly byl fakt, že se po většinu času šlo
z kopce, někdy to i dost klouzalo (ale o tom dále).
Naučná stezka začala u krav ležérně pohozených a přežvykujících ve vysoké trávě (měly bezva
mimikry). O kousek dál se pašeráci dozvěděli legendu o tom, kterak jeřáb (ta rostlina, nikoli pták, ani
stavební stroj) zachránil zničené smrčiny v Krkonoších. Také došlo na rozbor pobytových znamení
zvířat – např. kuna je zanechává na veřejných komunikacích a dá se z nich poměrně přesně vyčíst, co
si dávala k obědu, svačině a k večeři. Převážně různě barevné bobule. Celou cestu nás Pavel
upozorňoval na typickou krkonošskou flóru – hořec (ten má Krnap dokonce ve znaku), pupavu,
jestřábníky a dokonce červené masožravky, které spíše než koušou, tak lepí (na Adélu nevečeřelu už
si naštěstí nikdo nevzpomíná).
Z dosavadního popisu to vypadá na nudu, ale Pavel je dobrý vypravěč a hodně toho ví. Žádná otázka
není hloupá, na každou se dostane upřímné odpovědi. A když Pavel z ničeho nic a bez upozornění
z torny vybalí reproduktor plný ptačího trylku a snaží se na něj sbalit pěnkavu, pašerácké srdce plesá.
U Čertovy strouhy nám pak ukazuje oválné dutiny, které zobákem dokážou vysekat datlové, když
narazí na obzvlášť tučné larvy, a vrcholným číslem pak je pravá vydří kožka z přejetého, ale
nepoškozeného exempláře. Všichni si ji hladíme, je tak heboučká.
Pokračujeme po proudu až k Bílému Labi, počasí je skoro ke koupání a voda jakoby vyzývá: Hop,
sklouzni do mě! Předtím se ale ještě zastavíme na hrázi, kterou končí regulovaný úsek a vodní tok,
v tuto chvíli tedy spíše potok až potůček, si dál razí cestu vysekanou přímo ve skále. Pohled je to
úchvatný!
Ke konci cesty se zastavujeme na odpočívadle, někteří zkoumají obří kusy kobylek, pašeráci se snaží
nespadnout z kymácející se klády, Pavel vytahuje soutěžní hru. „Možná spadne pár kapek, ale nic
hroznýho,“ komentuje zataženou oblohu. Pak ještě pár set metrů k Myslivně a loučíme se. Poslední
nákupy turistických známek, vizitek a jiných nezbytností a přidáváme do kroku. Těšíme se na rizoto, a
když míjíme stanici lanovky na Medvědíně, padá pár kapek. Nic hroznýho. U Bílého mostu stojí
Krakonoš s kuní holí. Začíná víkend.
„Takže pašeráci, naše hra se chýlí ke konci a vaším posledním úkolem je najít poklad. Trasu k pokladu
budou mít jednodušší ti, kteří po celou dobu poctivě hráli a nasbírali nejvíc kávových zrnek. Ti ostatní
dostanou trasu taky, ale trochu víc zašifrovanou,“ zní poslední instrukce před finále. Pak rychlé
rozbalení indicií a zběsilý běh k lesu. Stříbrné valouny ukazují cestu, někdo se musí spolehnout na
poezii. U lesa na pařezové sesli čeká starý pašerák Jura a ukazuje klackem k lesu: „Hledejte mezi
stromy.“ „Děkujemee, to nám strašně pomohlo,“ rozbíhají se pašeráci do mlází a chroští. A hledají….a
hledají….a hledají. Dlouho, předlouho, až se Jura ustrne a podvakráte zúží operační prostor. Nakonec
uspěje pašerák Max a už se to rozbaluje, už se to chroupe. A kde je vlastně Lulu??!!
Večírek pokračuje v chatě, předávají se diplomy, třese se pravicemi, na závěr si dobíjíme baterky
hezkými vzkazy. A kdo chce, obdrží slušivé nebo drsné tetování hennou na rameno nebo na předloktí,
aby byla nějaká památka. A v sobotu ráno už jen batohy a kufry, balíček do ruksaku a pochod na
autobus. Mami, tati, pusa jede k vám.

Bylo to krásné, bylo to krátké! Těšíme se na příště!